Když jsem jednou pomlouval jednoho, zeptala se mě kamarádka "A znáš ho vůbec, že na něj nadáváš?" Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem jej opravdu moc neznal. Na druhou stranu je vědecky dokázáno, že k utvoření prvotního dojmu stačí jen pár sekund. A u něj jsem od začátku věděl, že mi tak leda leze na nervy. "Takže to je klasický první dojem, nepodložený vůbec ničím... Stalo se Ti, že by ses někdy spletl a musel jsi ten svůj názor změnit?" ptala se mě dále. Ani jsem se nad tím nemusel moc zamýšlet a hned mi na mysli vytanula Eva M. ...
Bylo okolo poledne a v obchodě ještě nebyli skoro žádní zákazníci, kterým jsme měli pomáhat u pokladen dávat věci do tašek. V takové situaci jsem měl na výběr se buď zhůvěřile nudit nebo lehce flirtovat s vedle stojící brigádnicí, která nejenže byla v úplně stejné situaci, ale taky docela dobře vypadala.
Po několika otázkách, které nelze bez nadsázky označit ani za otřepané, jsem se dostal až k "A na kterou výšku chodíš?". "Do Karviné přeci..." odpověděla s poněkud nechápavým výrazem ve tváři. "A do kterého ročníku?" pokračoval jsem zvědavě, protože jsem sám do Karviné chodil už druhým rokem. "Do druhého přeci..." odvětila s ještě udivenějším výrazem. "Vida, spolužačka," pomyslel jsem si. To ale ještě nic neznamenalo, protože v ročníku nás bylo pár set a nemohl jsem pochopitelně znát všechny. "A který jazyk děláš?" pídil jsem dále, protože jsem si vůbec nemohl vzpomenout, že bych ji kdy viděl. "Francouzštinu přeci, vždyť chodíme spolu..." vyrazila mi dech a ještě dodala "Proč si myslíš, že se tady s Tebou tak vybavuju?"
Až později jsem pochopil, že jsem omluven. Na rozdíl ode mne totiž do francouzštiny chodila asi jako do houslí a viděl jsem ji tam až na zápočtu. Podobně často nejspíš chodila i do školy celkově, protože jsem ji téměř nepotkával. Z toho mála, co jsem ji viděl, jsem si ji z nějakého záhadného důvodu zařadil do kategorie "koketa". A to přesto, že jsem k tomu neměl vůbec žádný důvod a byl jsem to já, kdo si tehdy v Kauflandu začal. Možná právě proto. Ze stejně logického důvodu jsem dospěl i k názoru, že mě nejspíš nějak moc nemusí. Logicky jsem ji tak nevyhledával a také moc nemusel...
Ze zápočtu z francouzštiny, na který se konečně ráčila dostavit, jsme jeli do Ostravy tři. Já, ona a ještě jedna naše spolužačka. Bavili jsme se asi tak jak se baví studenti o zkouškovém, tj. "Kdy děláš X?" "Máš už Y?" "Za kolik jsi to dal?" a "Nemáš náhodou přednášky do Z?" Když nám toto nosné konverzační téma došlo, nasadila si sluneční brýle a začala pozorovat ubíhající krajinu. Zrovna v té době běžela v televizi reklama, která varovala před lacinými slunečními brýlemi bez UV filtru. Pod jejím vlivem jsem si nechal v optice proměřit své vlastní brýle a upozorňoval na to všechny ostatní. "Jsou to dobré brýle? Má to UV filtr?" přerušil jsem ticho. Podívala se na mě a řekla "Já nevím, jsou to normální brýle ze stánku." Dal jsem jí tedy stručnou přednášku na dané téma. Než jsem skončil, otevřela odpadkový koš pod oknem, zjistila, že je prázdný, sundala brýle a hodila je do něj. "Spokojený?" zeptala se s kouzelně ironickým úsměvem. Tím mi podruhé v životě vyrazila dech. To gesto bylo originální, nečekané, skvělé... Naprosto geniálně tím uzemnila mentora ve mně, který jí tak moudře radil. Tato drobnost ji rázem změnila v mých očích na velice zajímavou, přitažlivou osobu, která má "šťávu"...
Když za chvíli vystupovala, brýle zase vytáhla a očistila. A odešla...
Přestože mi nikdy nebylo dopřáno ji více poznat, nikdy jsme se nijak nesblížili a nejspíš si mě vůbec nepamatuje, já sám si na ni občas vzpomenu. Jako na zajímavého člověka, kterého jsem nepoznal, a hlavně jako člověka, který si mě zcela získal jedním jediným gestem...
zpět na blog