Z poměrně obsáhlé kapitoly o restorativní justici a mediační službě jsem na ukázku vybral jeden případ, který ukazuje, že i tak neobvyklý přístup jako je setkání zločince a jeho oběti, může mít jednoznačně pozitivní dopad na obě strany.
Než budete číst dále, zkuste se krátce zamyslet, jaké pocity to teď ve vás vyvolalo a jaký trest byste zhruba navrhovali. Zhoršenou známku z chování, polepšovnu nebo rovnou dva roky natvrdo? Fakt, že se jedná o mladistvé, by vás možná přiměl k většímu zamyšlení, ale předpokládám, že u dospělého byste asi příliš neváhali a trvali na přísném potrestání. A pokud ne vy, tak většina ostatních, protože podle výsledků většiny studií mezi lidmi převládá spíše přesvědčení, že existující tresty jsou obecně příliš nízké a přístup soudů nepřiměřeně shovívavý. Nebudu tvrdit, že jsem jiný. Osobně si ale myslím, že to v podstatě souvisí se známým Stalinovým výrokem "Když zemře jeden člověk, je to tragédie, když zemře milion lidí, je to statistika". Žádat paušálně přísný trest pro všechny lumpy světa je snadné. Odsoudit jednoho člověka, když znáte jeho pohnutky a okolnosti případu, je mnohem složitější.
Zločin se stal v noci 13. června 2010 ve velšské vesnici Lampeter a pachatelé, kterým ještě nebylo ani šestnáct, byli záhy dopadeni. Vzhledem k povaze činu a škodě několika tisíc liber chtěla policie předat celý případ k soudu. Do celé věci ale vstoupila Trish Knightová z Odboru pro kriminalitu mladistvých a nabídla možnost vyřešit celou věc prostřednictvím mediace - setkání pachatelů s obětmi. Těmi byli především manželé Eva a Dennis Bennettovi. Eva totiž zastupovala polskou komunitu, která se ve vesnici po druhé světové válce usadila a jejíž hroby byly poničeny. Oba manželé, stejně jako všichni ostatní, byli vandalismem naprosto šokováni a Dennis se proti nějakému odpuštění tvrdě stavěl, protože takoví vandalové zasluhují přísný trest.
K samotnému setkání došlo až o několik týdnů později, po pečlivých přípravách a diskuzích pracovníků Odboru s oběmi stranami. Je myslím pochopitelné, že viníci měli ze setkání obavy a byli hodně nervózní. Setkání řídila Trish, která na začátku všem znovu vysvětlila, co je jeho cílem. Pak předala slovo "zločincům". Toto slovo jsem napsal záměrně v uvozovkách, protože "vandalové, kteří by měli shnít v kriminále", se smrskli na tři kluky, kteří tam stáli jako hromádky neštěstí a soukali ze sebe omluvu. Žádná parta arogantních puberťáků, ale tři obyčejní kluci, kteří teď sami nevěděli, proč to vlastně udělali. Co ale věděli určitě, bylo to, že to byla nebetyčná pitomost. Stejně je vnímali i oběti a od požadavku na tvrdý trest upustili. Když se jeden z nich zavázal, že se na opravě náhrobků bude osobně podílet, byla jejich omluva přijata. Jak řekl Dennis Bennett "Nečekal jsem, že by mě mohli jakkoliv obměkčit, ale když jsem se s nimi setkal, viděl jim do očí a viděl, jak upřímně svého činu litují, tak jsem změnil názor. Jsou to mladí kluci a teď ví, jakou pitomost udělali. Myslím, že je velice nepravděpodobné, že by to udělali znova."
Ano, pachatelé si skutečně uvědomili, čeho se dopustili. Na setkání totiž promluvila i Eva Benettová a vyprávěla jim příběh lidí, jejichž hroby poničili. Mnoho z nich sloužilo za druhé světo-vé války v armádě a bojovalo za svobodu. Hroby už pro ně pak nebyly jen nějaké pitomé šutry jako té noci, kdy je vyvraceli ze země. Výsledkem celé mediace tak bylo skutečné pochopení a uvědo-mění si následků činů na straně pachatelů, pochopení a odpuštění na straně obětí a také posílení ja-kéhosi kolektivního vědomí malé vesnické komunity, kterou celá událost semkla.
zpět na ukázky